Znovu nalezená něha

Nebýt sám, a přesto mít v duši prázdno,
klesnout na kolena, spadnout až na dno.
Nezažít něhu a vzdorovat zklamání,
zapomenout, jak chutná lásky vyznání.
Chyběl mi úsměv, těla polaskání,
pár slov něžných a pohlazení dlaní.
Srdce mi mrzlo i když venku byl žár,
nebyl nikdo, kdo by s mými vlasy si hrál.

Pak stalo se něco, snem mohlo se zdát.
přišel si mi do cesty a já chci se ti dát.
Dva lidé, co se neznali, teď se milují,
zjistili, že jejich těla do sebe pasují.
Myšlenky stejné, že se jim hlavou točí,
netušili, že láska jim do života vkročí.
Teď koupou se v tom pocitu, který je omývá,
proud rozkoše, kdy tělo do těla se dobývá.

Společně se smát a tisknout se k sobě,
těšit se z maličkostí v nepřejícné době.
Zapomenout na hořkost, kterou jsme na jazyku měli,
ta, co kolovala v našich žilách, když jsme osaměli.
Nechat se hladit dlaní toho bezbřehého citu,
i kdyby hladomor byl, my žili bychom v blahobytu.
Naší duší rozlévá se moře, které teplé je jak letní den,
být u tebe, je skutečnost, ve kterou proměnil se sen.

Hledat už nemusím, kde ztratil se můj smích,
kam zapadlo štěstí a kde ukrývá se špetka něhy.
Znovu chci žít a roztávat jako sníh v dlaních tvých,
ztrácet se s tebou pod závojem z mlhy.
S tebou je mi krásně, vždyť dýchá mi to z pohledu,
být po mém, dávno si tě s sebou odvedu.
Ptáš se kam? No přece na místo, kde milovat se smí,
kde láskou a touhou srdce lidská netrpí.

Vždyť láska je opojná a lidem dává možnost létat,
zvednout se ze dna a znovu vzkvétat.
S každým polibkem člověk stoupá výš a výš,
otevři oči a žasni, tu krásu kolem zříš.
Láska také voní, voní jako rozkvetlá louka,
na které jsme se ve snu milovali dlouze,
tam vzala si nás rozkoš a podlehli jsme touze.

Při každém tvém polibku v zádech mě mrazí,
čekám na chvíli, kdy nám to zkazí.
Ztratit lásku a prožít se štěstím loučení,
snad těší ho, srdcí našich mučení.
Zase se utápět v nekonečném bolu,
zažívat ztrátu z toho, že nejsme spolu.
Vždyť i on musel už dávno pochopit,
že setkat se, neměl nám dovolit.