Pachuť samoty

Den končí, další den bez tebe usíná,
myšlenka krásná s večerem umírá.
Myšlenka krásná na tebe a naši lásku,
rozum se srdcem znovu prohrál sázku.
Rozum šeptal, že musím si ho zachovat,
srdce však zjistilo, že snazší je milovat.
Že snazší je milovat a vidět všude krásu,
cítit vzrušení navzdory hrozbám a času.

Nezatracuj cit, který ti proudí v žilách,
neměj strach, prosím, nebuď na pochybách.
Stejně jsme na tom, city nás spoutaly,
já ale nechci, abychom toužit přestali.
Líbej mě všude, hlaď a zkoumej moji kůži,
zvedni mě z prachu, jak rozdupanou růži.
Zalij ji svým dechem, zhoj její rány svými rty.
pochop už, že ty jsi světlem, které vyvede mě z temnoty.

Obvaž ta místa zalitá krví tmavou,
proč slzy z očí mě teď na tvář kanou.
Zlíbej mi ústa, tiskni blízko k sobě,
zjistila jsme už dávno, že patřím k tobě.
Z dálky tě volám, že přijít ke mně smíš,
ty však mým slovům stále nevěříš.
Vždyť poznal si snad a zjistil, že jiná už nebudu,
že jediné přání jsem svěřila do rukou osudu.

Teď studené lože, v něm jako v hrobě,
šeptám ti lásko, že chci tě teď v sobě.
Přijď a zůstaň na jednu jedinou noc,
hřej mě a líbej, chci tě tak moc.
Namísto tebe tu však jen knihu mám,
já čtu si v ní sama a tys někde sám.
Proč necítím tvoji vůni a nechutnám tvé rty,
zase na jazyku mám pachuť samoty...