Poslední zpověď

Život je loďka unášena proudem,
na konci staneme před božím soudem.
Tam budou se ptát, jestli jsme vůbec žili,
zdali jsme život svůj jen tak nepromarnili.
Také na naše hříchy se budou ptát,
na kočku a na myš lstivě si s námi hrát.
Vždyť na výběr ještě stále budeme mít,
jestli v nebi zůstat, a nebo raději do pekla jít.

Ještě než tam budu s hlavou sklopenou stát,
věz, že jsem zhřešila a ne jedenkrát.
Však odpustit by mohli hřích, o kterém teď vyprávět budu,
nebyla to náhoda, byla to moc osudu.
Poznala jsem muže, který oči modré má,
pohledem těch očí jsem teď zmámená.
Když pohlédnu do nich, všechno pochopím,
ještě dřív, než ruku jeho do svojí uchopím.

Kvůli těm očím se to stalo, jejich je to vina,
že ztratila se mého srdce jedna polovina.
Snad tohle zatím hřích nebyl, byli jsme si ještě cizí,
jenže čas běží a co vzniklo, to zdá se, nevymizí.
První náš polibek nebo první polaskání,
opíjení smyslů ve chvílích milování.
To snad už by za hřích mohlo se brát,
ale je hříchem, když jeden druhého má rád?

Zhřešila jsem možná jen tím,
že nemám teď možnost, být s ním.
Nechtěla jsem zničit celý jeho svět,
z té pasti však není už žádné cesty zpět.
Miluji ho, oči, ústa i duši temnou,
zalykám se štěstím, když chvíle tráví se mnou.
Však do jeho života, já nikam nepatřím,
jsem jen list ve větru, jen na slunci stín.

Hříšná je má duše a srdce s ní,
jsem žena bláhová, co stále jen sní.
Co touží po muži, který její není,
není však síly, která tohle změní.
Proto prosím ho za odpuštění.
Snad ustrne se nebe i poslední soud,
a nechá mě klidně po řece zapomnění plout…