Odloučení...

Jen jediné přání já teď mám,
být s tebou, i když tě málo znám.
Chvíle s tebou jsou vzácnější než drahé kameny,
když tě tu nemám, sedím sama, se svěšenými rameny.

Stýská se mi, jedna noc s tebou je málo,
a proto se mi o tobě dnes v noci zdálo.
Živý sen jsem měla, sedl sis na okraj postele,
hladil si mě po vlasech a přitom usmíval ses vesele.

Štěstí mi z očí kutálelo horké slzy,
doufám jen, že můj úsměv tě neomrzí.
Vždy, když nejsem s tebou, myšlenky mi cestují,
vidím obrazy lásky a naše těla jak se milují.

Touha mě svírá, chtíčem vře mi krev v žilách,
však být si nablízku, není v našich silách.
Jen prchavý sen a myšlenky vzácné zbyly,
jak bylo by krásné, kdybychom teď spolu byli.

Projít se až za ves, sledovat západ slunce,
ptám se sama sebe, zdali je nějaká šance.
Vždyť za lásku, co v nás vykvetla se nemusíme stydět,
už neskrývám city, přiznávám, musím tě vidět.

A nejenom vidět, ale také polibek ti dát,
pohladit tě po tváři a po tvých stříbrných vlasech.
Už není proč za něčím se hnát,
navždy posečkat chci, v těch krásných časech.

Proč čas bez tebe vleče se, jak mlha z rána,
ve chvílích s tebou je pro mne loučení rána.
Jak dlouhé teď budou dny letní bez tebe,
kolikrát zašeptám tvé jméno do nebe.