Jen opodál stát...

Jen opodál stát a sledovat tvé paže,
proč jeden polibek tisíc chmur maže.
Nač srdce máme, když bije jen uvnitř nás,
kam vkročíme, tam necháme se touhou zmást.
Jako hladoví vlci jdeme za kořistí dál,
probouzím chvíle, kdy blízko mě si stál.

Jen opodál stát a mlčky vychutnávat si tě,
ze rtů jen povzdech, snad nevíš, že chci tě.
Tvá ústa mě vábí v myšlenkách i ve snech,
ukojit žár v tvé náruči, za nocí i ve dnech.
Horká jsou tvá ústa, svádí mě ke hříchu,
necháváš mě stát, samotnou bez dechu.

Jen opodál stát a vpíjet se do tebe,
žasnout nad pohledem, oči jako nebe.
Čím víc nesmíme, tím více to vře,
když srdce tvé se tomu mému otevře.
Ztrácím se v opojení, smysly mám zmámené,
mysl má bloudí, srdce je znavené...