Už mi není pět...

Den vítá nové ráno, obloha bez mráčku,
jsem jako ryba, kterou máš na háčku.
Slunce už se vyhouplo vysoko na nebe,
bolí mě každý okamžik, kdy jsem bez tebe.
Proč není vše předem rozhodnuto a dáno,
jako, že každý den přijde zase nové ráno.

Teď bezradná bloudím v kruhu svých myšlenek,
smutku jsem plná, i když usmívám se navenek.
Ničí mě myšlenka, že odejdu ze tvého života,
bez tvojí lásky mě obklopí samota.
Jsem na rozcestí, nevím, jakým směrem jít,
Jestli bude lepší zůstat a nebo odejít.
Miluji tě tolik, že víc už to snad nejde,
jak se ale říká, sejde z očí i z mysli sejde.

Ublížit ti nechci, ani tvému okolí,
chvíle budou bídné, ale vše časem přebolí.
Snad můj odchod vyřešil by vše snadno,
vím ale, že já klesla bych až na dno.
Není to jen pouhá hra, která prohrou končí,
jedná se o nás dva, o srdce, co se loučí.
Nedokážu říci sbohem, příliš tě miluji,
ať osud dá mi alespoň malou naději.

Osud nás spojil, snad Bůh to tak chtěl,
teď krutý pád nejspíš by přijít měl.
Jsi láskou mého života, přiznávám,
s tebou pocit štěstí uvnitř duše mám.
Úsměvem tvým se mi hned rozzáří den,
v mysli já chovám tvůj obraz jen.
Nechci ale ničit tvůj malý svět,
není to hrad z kostek a mně není pět.