Mezi řádky...

Topím se v přílivu tvé vášně,
mnozí by se ptali, myslíš to vážně.
Já však vím, nemohu si pomoci,
proč city by měl rozum přemoci.
Jsi pramen, z kterého voda pramení.
tvůj pohled svět v krásnější promění.

Nalhávat si nechci, že necítím nic,
že na tebe nemyslím, když jsi pryč.
Slova lásky a touhy plní deníku listy,
cítím tvé horké doteky všude i místy.
Jen kratičkou poznámku ti přečíst dám,
teď už vím, že jen tebe v srdci mám.

Pár krásných slov ve větu poskládám,
nejsi tu se mnou, tolik tě postrádám.
Číst bys měl mezi řádky a z pohledu,
to, co říci ti ústy nedokážu, nesvedu.
Měl bys to už dávno všechno znát,
vždyť díval ses mi do očí už tolikrát.

Jsem jiná, to už si zjistil nejspíš dávno,
možná při prvním setkání v osudné ráno.
Že utéct bych chtěla daleko od lidí,
schovat se pohledům, ať mě nevidí.
Čekala bych na tebe, ve svitu měsíce,
žádná slova, vzdechů a doteků tisíce.

Být vedle tebe, hladit tě za svítání,
znovu a zase dotýkat se tvých skrání.
Nebýt otroky času, nesledovat hodiny,
neřešit, jestli půl den nebo dvě vteřiny.
Hřát se v tvém objetí, vymazat okolí,
být jako v nebi, kde už nic nebolí.

Chtěla bych ti toho tolik říct, nevím jak,
s tebou se cítím nádherně, je to tak.
Už chápu, proč jsem na obloze hvězdu hledala,
a co jsem si přála, když k zemi padala.
Nevadí, že možná bláznem by mě nazvali,
jsem tolik šťastná, že jsme se poznali.