Děkuji...

Někdy se sama sebe ptám,
proč mám svůj svět, kam utíkám.
Za kovovou bránou ukrytou duši,
vyčkává v klidu, aniž něco tuší.
Srdce zamčené na sto západů,
daleko od bolesti, daleko od pádů.
Hluboko v podzemí myšlenky vězním,
někdy snad nežiju, myslím, že jen sním.

Ty ses neptal, nevyřkl si krátkou otázku,
zda smíš vstoupit dál, zda věřím na lásku.
Teď noc, co noc provázíš mě ke spánku,
kolébáš mě slovy, jak pavučinu ve vánku.
Hřeješ mě pohledem, ve vlasech se topíš,
vím, že co uvnitř mám, jen ty pochopíš.
Že žhne to, hoří, pálí a zároveň zebe,
před očima stále, mám jen a jen tebe.

Jak dlouho se známe, jsou to už měsíce,
kolik polibků, doteků, snad víc než tisíce.
Objetí nespočet, pohledů hladových,
topíme se v moři setkání osudných.
Splýváme do sebe, jak barvy na plátně,
čekáme snad, že svět nám zezlátne.
Nelituji setkání, nelituji jediného pohledu,
jen trápí mě myšlenka, že s tím nic nesvedu.

Podlehla jsem citu, zpřetrhal okovy,
srdce se vznáší, už nedělá drahoty.
I když nejsi u mě, myšlenky nás pojí,
to co mě trápí, vzpomínka na tě zhojí.
Miluji tě, tvým očím jsem podlehla,
doteků, polibků jsem se nabažit nemohla.
Tak ráda zkoumám tajemství tvého těla,
podlehla jsem tvému kouzlu navždy a zcela.

Co mám ti říct, všeho se vzdej a buď jen můj,
snad byl to osud, který spojil krok můj a tvůj.
Ať ukáže nám, kudy teď jít, kam se vydat,
zda zpomalit a nebo do kroku svižně přidat.
Kam dojít máme, kde končí cesta společná,
nechci, aby sis myslel, že jsem snad nevděčná.
Děkuji za tvoji lásku, za cit, který ve mně proudí,
kdo bez viny je, tak ať klidně nás soudí.