Oblouky

Toulavá zapomněla zajít hvězda,
stala se snem co běžně se mi nezdá.
Po těle se mi doma kutálí,
hřeje mě, ale nepálí.

Sametem žití v temnotě se kochám,
chlad nepřichází od srdce.
Trápení někde v mlze nechám,
jsem tím kdo tebe chce.

Někdy jsi cukrem v šálku čaje,
já požitkář co z šálku saje.
Někdy jsi prst co škrábe záda,
miluji cítit, že mě máš ráda.

Tóny šumu křídel v nás,
jak hejno motýlů z rozkvetlé louky.
Šimrají city co v sobě máš,
jsme body spojené oblouky.