Na co čeká....

Za sklem slunce, uvnitř tuhý mráz,
mezi našimi životy bytelná hráz.
Rozbít kámen snad pomohlo by,
zmizet společně, beze stopy.
Zahubí nás pocit, který v nás přetrvává,
celou noc mě hladí a ráno se mnou vstává.
Pocit touhy a lásky ve mně tiše přebývá,
dotek tvých dlaní, pod kterým tělo se rozplývá.

Potřebuji tě, stejně jako vzduch, který dýchám,
ve chvílích společných tvé polibky vítám.
Měl bys zkrátit naše trápení,
jsme jako dva holuby do sítě lapení.
Na co čeká? Až polámou se naše křídla?
Až ledová voda bude tryskat z vřídla?
Proč nenajde si důvod nechat nás jít,
jsme žíznivý a naše rty chtějí pít.

Mé srdce je v kleci z ryzího kovu,
rozbij ten zámek, pusť ho na svobodu.
Vyřeš hádanku, která mě vysvobodí,
dřív než smrt nás ze života vyprovodí.
Prosebně se můj pohled k nebi upírá,
odhoď kámen, pod kterým mé srdce umírá.
Na tisíc otázek jedinou odpověď já mám,
stačí slovo a já své srdce ti dám...