Čtvero období...

Jako loď, co se v divé bouři kymácí,
červánky z oblohy se pomalu vytrácí.
V našich životech jen mír a klid,
pokojně do peřin klesnul všechen lid.
Já nemůžu usnout ani spát,
teď nechci říkat pravdu ani lhát.
Proč neklesnou mi unavená víčka,
ač srdce buší divoce, už dohořívá svíčka.

Jsi na tom podobně, na místo spánku,
čteš další a další sonetů stránku.
Každý řádek je hluboký a plný krás,
obsahuje všechno, co koluje teď v nás.

Tu jemnost dotyku, tu hloubka pohledu,
blíž s každým souvětím býti ti nesvedu.
Blouzníš snad a nebo se ti zdám,
jsem jen krásný obraz, ale nemám rám.
Hrůzu ti nahání představa samoty,
tvé oči plné něhy, neskonalé dobroty.

Ukrást tak chvíle jen pro nás dva,
skryla by nás mlha, černočerná tma.
Ukrást jen kapičku štěstí a naděje,
nevnímat okolí a vše co se tu děje.
Najít tak způsob, jak si být ještě blíž,
rozbít na kousky tu pevnou mříž.
Jsi mi múzou, vedeš moje pero po papíře,
chvíli létáme v oblacích a chvíli uvězněni v díře.

Jsi tou jiskrou, která chce znovu zažehnout plamen,
snažíš se v tekutou lávu proměnit kámen.
Horečně toužíš ochutnat znovu,
srdce v tu chvíli je podobné zvonu.
Za chvíli se mnou dal bys i co nemáš,
ruce k mým vlasům do prázdna zvedáš.
Jen na okamžik krátký spatřit zase tebe,
své zlatavé brány by otevřelo nebe.
Tiše přitisknout své tělo k tvému boku,
ve chvilce prožít čtvero období roku.

Jaro naplní tělo naše přílivem nové touhy a naděje,
léto zas svou silou těla naše prohřeje.
S podzimem přijde příliv vláhy
a napojí naše vyprahlé smysly,
přívaly pocitů rozčeří proud v naší mysli.
Zima si zaslouží největší pozornost,
jen na krátký čas bude v našich životech host.
Tak surová, ledová a plná mrazivých chvil,
nad jejím hrobem by nikdo netruchlil.
Jen já před její krásou smekám,
sněhovými vločkami se zlíbat nechám.
Zima je mostem do světa fantazie,
za zimních večerů vzniká poezie...