Venušino zrození

Och, ručku Vaši bych políbil,
když vidím přenádhernost,
která mi nedává spát,
ve spánku snějících vloček,
měsícem tajemně stříbřitým.

Och, naléhám přízně,
květů moří tisíce, z mušlemi,
co střeží perlu, v něžném kvílení.

Ani podmoří plesající,
s proudem závětří,
ani fontánka génia nespolčí,
po Vaší nebeské hebké tváři,
stydlivého krášlení.

Srdce mne jímá, veselí bujných vín,
co z pohárku lásky,
ochutnám po rtách nesměle.

Jak sladce mi připomínáte,
ten ostrov vášní,
a podivoce obrostlých palem.
Prožíval jsem i zažil požár,
co uhasil touhu pádů,
ve vodopádů, poblázněných.

Ach, ach, táži se Vás,
v pokloně uctivé a smělostí,
stanete se mou, mou Paní,
kde budu opečovávat,
i vděčně zalévat Růži,
v růžorůžových vůní,
povoněnných lékořicí,
co pomlčí v tečce a vyřkne Ano.

Ach, ach, ach,
Ano, mé ano patří už jen Vám.
Ano, ano, vyčkávala jsem a dočkala,
té otázky otázek,
protkaných souhvězdími,
Orionu a hvězdného Jednorožce.

Naseďme a zkroťme lásku nezkrotnou,
a vycválejme těsto,
z koláčků malin a posvatebních šátečků.

Po jídle se rodí,
Venušino zrození, kde v zlaté míse,
je hrozen rození.