Hvězdář

Blížilo se ráno a souhvězdí si stlalo ke spánku.
Já jsem ležel na louce, plné cvrčků, kobylek a much.
Chtěl jsem polárce říci jednu krásnou pohádku,
ale vytratila se mi z dohledu, jak bych byl jenom duch.

Jak dny plynuly a já stále hledal tu nádhernou severku.
Cestoval jsem velkým vozem až k mohutnému Orionu.
Cestoval jsem dlouho a odpočinek nebyl ani chvilku.
Kolem mě jen tančili hvězdy, byl jsem v oku batalionu.

Časem se z deky stávala podlaha, z okolního listí zase stěny,
od začátku hledání polárky, plynuly měsíce,
z mého snění se staly uzamčené paláce,
a nad cítil jsem, jak mi po tvářích odrážely hvězdy.

Po chvílích, kdy jsem se přestal starat o svoji tvář,
tak jsem hleděl velkým okem na vzdálené blížence,
pod kterými slaboulinká měsíční zář,
vypadala, jak světélkující pohřební svíce.

Když jsem viděl to, jak se mi blíženci snaží pomoci,
Uvědomil jsem si, jak snadno se bratři rozkmotří,
Jak bych mohl chytnout pevně jejich nataženou dlaň
s klidnou hlavou-jako v bouři bezvětří
Viděl jsem, jak jejich bloudivé myšlenky se ztrácí v noci
A už je mi jasné, jak vysoká je snění daň

I přes bouře, hlad na louce čekám, až se nebe rozsvítí
a Polárka mi ukáže, jakou cestou jít a kudy vést své sny,
Dokud ráno slunečními paprsky, můj kompas nevznítí
Budu zde, na louce čekat celé dny, měsíce klidně staletí,
Až si mě nejjasnější hvězda najde a životem pro ni,
Splatím všechny své životní dluhy.