Lesní víla za úplňku

Do sna unášen, usínám hravě,
tam víla lesní tančí právě,
na paloučku před ohněm,
pozoruji sebe v něm,
a vrhám se vpřed po hlavě.

Nejsem sám naplněn zvědavostí,
přišli i z lesa nezvaní hosti,
mimo jiné lišky a jeleni,
sledovat za úplňku ono zjevení,
ze stínů zvídavě, v tichosti.

Když téměř jsem u ní, se otočí,
jeden druhému pohlédnem do očí,
a zatímco se mi kolena podlamují,
plameny šlehající krásu odhalují,
svět se mi točí jak na kolotoči.

Na zemi se probouzím,
zmatený, zda stále sním,
v náručí víly, v bezpečí,
si vystačíme bez řeči,
v rozpacích úsměv jí oplácím.

Vteřiny dlouze se rozpínají,
díky bohu, neb je mi jak v ráji,
než uvědomím si se slzou v oku,
že skončit vše může každou chvilku,
žel sny krátké trvání vždy nakonec mají.