Kryštof.

Kryštofe,
až zapálíš si cigaretu,
vzpomeneš si na českou větu.

Seděli jsme ve Spálené,
má platonická lásko.

Mé oči byly rozpálené.
Ty malé štístko.

Sladkých šestnáct let.
Krásný věk.

Ty, menší o pár centimetrů.
Já snila o větru.

Řekla jsem,
že budeš mě učit francouzsky
a já zas Tebe česky.

Choval jsi se hezky.
Já volala Ti do hotelu každou chvilku,
ty hlasem jsi hladil konvalinku.

To tenkrát byla jenom pevná.
Držela jí ruka jemná.

Já vím, že pracovat tady,
jak těžké to byly chleby.

Pak na Václavském náměstí
šel jsi naproti se svou vyvolenou
a já udělala pomlku bolavou.

Možná až zapálíš tu cigaretu,
vzpomeneš si na pusu na čelo,
když milovat mě se Ti nechtělo.

Zlatých šestnáct let.
Člověk vzpomíná a je mladší hned.

Až zapálíš si cigaretu,
možná uslyšíš mojí větu.

Francie krásná je,
ale Čechy mé srdce více miluje.

Láska bolí. Přebolí.
Žije. Zápolí.

Mládí nemá okovy.
Ničeho se nebojí.

S věkem už strachy se přidají
a vzpomínky zbývají.

Kryštofe,
dej si o cigaretu míň,
nemám ráda ten Tvůj dým.
Byl jsi podivín.