Leč mě

klidná hřání nemají mne doma
ač blízko ohně
okny mrzne květ
chci dýchat na sklo
ale dech je neznat
i Luna maluje rostoucí stříbrošeď

kým stal jsem se..kým?
na ulici ptám se mlhou políben

jsem ledovatek v ráji dešťovém
daleko od srdcí tepajících vírou
zas a zas pochybuji
a nelze cosi najít
nelze ani za sklem
pohladit mou milou
ač věrně bych šel s ní světem se sluncem

strnule ztišený
pozoruji sníh
zachytává rozbřesky rosných jasů
ty vločky cukrové
pokryjí stopy dní

i hrdličky máje v úsvitech
ptají se zimy na sůl?

pár slzavých stesků
proniklo mezi ledy
a ztišily se stejně

i mně v sivých dlaních
loučily se vody ve zpovědi
v níž není nebe ve dvou
ani ve třech

ba dokonce i přítomnost mi mizí..
že potřebuji sůl
když jsem bez domova
plachý lesní zvěří
majíc vyhaslé skelné oči
a ty živote
že zázraky se dějí?

leč mě
je bělavěji