Zapomnění

Má duše se roztoužila
a po lásce zatoužila.
Nevím jak ji to mám říci,
že mé štěstí je spící.

Moje duše po lásce touží,
a srdce pro ni přece slouží.
Na lásku je však potřeba,
aby lidé byli dva.

Duše se s tím nechce smířit,
a rozum už to nechce vířit.
Chtělo by na to zapomenout,
nikdy si nerozpomenout.

Srdce to však odmítá pochopit,
nechce už dál za svoji vinu platit.
Ze všech sil se snaží,
přesto mu on neustále schází.

Nechce na něho už nikdy víc myslet,
nechce o tom přemýšlet.
Přec ho k tomu něco nutí.
A pak… to kruté rozpomenutí.

Už mu to všechno odpustilo,
ale do ostnatých trnů se polapilo.
Nechce se dál trápiti,
snaží se s tím smířiti.

Nejde to však jen tak hned,
snad už na něho myslí naposled.
Na tváří cestička slaná se tvoří,
a opět se do vzpomínek noří.