Daruj mi čas...

Setři mi z tváře horké ještě slzy,

život mě víc, než beznadějně mrzí.

Zhasni světlo, které do očí mi svítí,

proč krůpěj rosy slunce nezachytí.

Rozfoukej do tmy, prach, co na mě sedá,

daruj mi čas, který darovat se nedá.

Hořkost osudu dlouho již polykám,

proč pod tvými doteky slastí se zalykám.

 

Rozhrň ten závěs z myšlenek temných,

roztávám hladce v dlaních tvých jemných.

Svlékej mě tiše, na podlahu sklouzne šat,

využijme té chvíle, kdy nenajde nás kat.

 

Kdo je tím katem, naší lásky, touhy naděje?

to čas, a v životech našich jeho šlépěje.

V něm ztrácí se naděje, sny i lásky,

do tváří kreslí nám hluboké vrásky.

Bere nám vše, co stalo se nám milé,

neposlouchá přání, prosby úpěnlivé.

 

Co slíbit mu mám, aby chvíli dělal, že nás nevidí?

vždyť, co je mu do lásky, co je mu do lidí?

On nechápe, že cit zmámil naše smysly,

že jen touha a žár teď koluje nám v mysli.

Představy krásné fantazie vykresluje,

kde a jak, jeden druhého pomiluje.

Jeden chce něžně, je jak dítě hravý,

druhý zas, jak šelma, divoký a dravý.

 

Čas nezastavuje, ten plyne stále dál,

nezáleží na tom, co kdo chtěl a kdo si co přál.

Jsem trpělivá a ve stínu času umím žít,

I přesto, co se říká,myslím, že stačí jen chtít.

 

Proto ti šeptám do ucha teď a tady,

že s naší láskou si nevím rady.

Mám utnout ten řemen, který zápěstí mi ničí,

mám svobodu dát, tomu, co křičí.

Nebudeš se bát, až před tebe se postavím,

v očích touhu, však slzy už nezastavím.

S rozumem v koncích a prázdné ruce budu mít,

budeš mě potom vůbec ještě chtít?

Budeš chtít dítě, které pohádkám věří,

proč čas tolik spěchá, tryskem běží....