Když pronikla

Když pronikla do mých očí,
tak záblesk vichrů poblouznil,
nebesa nebeských zátočin.

Rozsáhlé záchvěje kresebných děl,
Já vykresluji chvějícím srdéčkem,
do dojemných hodnot nyancí,
pro které ti impresi,
ve vlasů záhonů sčešu.

Když odhodila kapesníček,
tak promrzla zem,
nádechů svěžích,
a zrcadlících jinovatek.

Jakoby se pozastavil venezuelský vodopád,
kde clona prosvětlila,
a zasvětila světelný přístav,
v lesknoucích vlnobití.

Azurové rádoby tyrkysů,
alžírem popotahují,
po čalouněných necestách,
ze vzduchu nahodilém,
na hodinových ručičkách.

Není slovních obratů,
není vyjádření, co bych namluvil,
svými činy bych vzal a pozval,
do říši skřítků a víl,
do mechů mníšků kapradin.

Pronikej ve mě,
nech zdát lůnem,
a zamiluješ nad ránem,

když postavím výluhem v čajíčkách...