Nenávidím se stále

Miluju tě...tak hrozně moc,že už 5 měsíců chci žít jen s tebou...tak hrozně moc,že na tvoje pokynutí bych se klidně vzdal sám sebe. Miluji tě tak jako nic na tomhle světě...při každé myšlence na tebe mi tuhne krev v žilách...srdce mi buší jak kdybych běžel maratón a v tvém objetí se cítím neskonale věčný...když tě můžu hladit líbat celou...nebo jen tvá ústa...cítím tvou tajemně omamnou vůni...voníš jako jiskra života vášeň noci...a já si tě chci pořád hlídat...já málem sem udělal věc,která by nás zabila...málem sem...pláč byl sem hloupý,opilý...zklamali mě mé smysly byl sem pošetilý... Vím,že tě miluju,vím,že nepotřebuju ledvinu...vím,že nepotřebuju játra,vím,že nepotřebuju krásu...tohle všechno je pro mě bez tebe druhotná záležitost...vím ale,že nepotřebuji ani oči...když vídím tebe....vím,že nepotřebuji ani plíce....když,ty jsi můj vzduch....a vím i že nepotřebuji ani srdce...protože tím kdo pumpuje do mého těla krev...a okysličuje mé tělo jsi ty....jsi láska co prochází mým tělem...jsi osmým divem světa...novým smyslem...dalším světem...novým životem...já nevím jak vypadá bůh...nebo ďábel ale cítím,že ty jsi to kontinuum co miluji,kterému chci projevovat lásku...cítit...cítit tě celou stále v kráse temné noci...protože umírám...nejsem s tebou,takže umírám...nemám smysl,důvod,cestu,průvodce....životem...neznal sem jeho smysl,nechápal...jeho předúrčení...trápil sem se...a nevěděl jak dál....ale pochopil...ty jsi můj život...můj smysl...můj rádce...jsi žena...s níž sem navždy nekonečně spojen...stal sem se tvou součástí jednou bytostí s tebou....proto pláču,bojím se,slábnu,když sem bez tebe...protože sem jen půlka...půlka toho...co my dává řešení rovnice na otázku můj život...děkuju,bohu,ďáblu...komukoliv,že mě tě nechali,že mě tě dovolili milovat...bez tebe nežiju...jen přežívám z úkolem se zse spojit láskou...k ženě láskou jež nemohu popsat láskou proti níž mateřská či jiná zdá se býti výsměchem láskou...jež mi ve skuztečnosti předúrčila život....a já tě miluju navždy tě miluju poklade