Prázdnota

Láska stává se v životě sázkou pohou,
v níž zůstaneš sám, protože miluješ víc,
projdeš bolestí palčivou, dlouhou
a nezůstane Ti z duše nic.
Slova co v řádcích plynou,
a ostře staví tvůj dech.
Ušima se klidně linou,
jsem ten, kdo radši bych zdech.
Proč nůž vrazilas v má záda,
proč nemám více žít,
snad máš mě ráda,
proč se mnou však nechceš být?
Miluji Tě a s láskou ve cti zmizím,
ať lidé kolem sebevíce pláčí,
sám svou bolest sklízím,
zubatá si pro mě kráčí...
Jsem ostříž, co ztratil zrak,
vypsaná tužka,
starý bezzubý drak,
na hrobě zmrzlá stužka...
To vše mě teď trápí,
nenechá mě spát,
život rychle krátí,
už nestíhám se smrti bát...
Proč láska pomník mi teď staví,
proč nebaví mě dýchat vzduch,
té co věnoval jsem život, "Nechci tak dále", praví
a emocí stáhl se mi kruch.
Jsem hradem, co ho trosky tvoří,
člověkem co zraňuje ho svět,
lodí, co v hlubiny se noří,
u urny ležící květ.
Nic již sladké, slané ani hořké není,
vše trpké zdá se,
ve mně cosi se mění...
Nevím jak zemřít a ani jak žíti.
Nevím jak jíst jak píti.
Chci Tě lásko zpět...
A půjdu třeba až k Tvému srdci!