Jen pojď blíže

Jen pojď blíže, k mé přízně,
nastav dlaň plytkých hebkostí,
pro náruč třených rozkoší,
abych zdvihl zasněné,
a poctil lásku červánků k oblakům.

Srdce chvěje v doušcích,
srdce v srdcích plouží,
srdce denním světlem přisvěcuje,
po minutkách koutků zákoutí,
ze srdce, do nitra bezedností probije.

Jsi blíže duho barev,
blizoučko probarvených vitráží,
kde jsi ustanula v kostelních věží,
zvonem, po vlnkách zvoníc,
do daleko nedalekých stuh výkrajů planin.

Cítím mámivé podnože odrůd,
co zakrsle vzrůstají z půd,
a chtějí v jabloních nasládlých znít,
na souznění korunních prstenců,
ve smaragdozlatavém podlistu žílek,
k třejícím žízním.

Blizoučko kropenatá beruško,
slétla jsi z paprsčitých přívěšků,
ve vlasech spletla mi vřetené,
a věnečkem z kaštanů si všelásku stvořila,
ve všehomíře blanitého kořínku,
co polekal postoj,
a upadl v mdlobách rozjitřelých jitřenek.


Omdlívám z té viny,
sklípků láhví i vinic chutí růžových,
a zapřísáhám věrnost,
ke větrným příslibům líbeného,
kde slůvka ověnčení mihnou mlhu slok,
po románků romantických zdarů,
co odloučím se, ze svých stok.



Zdař Bůh,
Má milovaná.