Cesty deště vdovy

Nový den započal divně, nejprve stmíváním.
Radost se změnila, skončila záhy, sténáním.
Cítí se divně, nemůže plakat, má na prsou beryl.
Tvrdý, cizí předmět, který tam předtím nebyl.
Je tak hluboko, že působí ukrutné trápení,
kdo jí teď pomůže, kdo nabídne souznění?

Je sama, úplně sama, oheň ji sžírá,
ze srdce prýská žal, kamení, síra...

Zatoužila běhat sama venku skrápěna letním deštěm.
Stoupla si na dvorek, padají kapky, prosí : „Ještě...“
Zvedla pomalu obličej, potichu vzlyká, slza už padá...
Pomalu se mohla zvolna nadechnout, bezmoc uvadá...
Splynula s čistým vlahým vzduchem kolem sebe,
polkla, nechala déšť stékat po tvářích, pláče nebe.

Nechce být sama, voda laská její uši,
je balzámem na ránu, spálenou duši...

Požár se musí uhasit, začaly padat trakaře – začalo lít,
Rozevřela ruce, zvedla je dlaněmi vzhůru, může už žít?
Zadunělo vzdálené hřmění, třese se pocitem blaha,
Je spjata s přírodou, čistá od smutku, úplně nahá...
Měla černé šaty, rozpustily se, odpluly s vodou,
zármutek odešel, může teď dýchat, není už vdovou...

Není už sama, úplně sama, déšť oheň zhasil.
Teď už je čistá, od smutku čistá, má mokré vlasy...