V pavučině mrazu

V srdci
snad v kusu olova
křísím pavouka pro slova
však jakou nit měl by dát

cit ztracený v havraním lese
to žádné srdce neunese
a v síti můra šla už spát

šla jsi spát má dívko bledá ?
marně tě dnes
temný pán hledá

pojď má milá do lesa
v lese nám srdce zaplesá
vřes tmy hřeje u kamení

tam ti dám ve snech vše mé trní
milá pojď již dnes !

…

zmámená
jak jarním deštěm
čekaje rande s milým květem
snívá o růži
s vůní
jež má ji celou
s iluzí
touhou rozechvělou pod kůží

tam havran rád ji vzal
kámen se v lese třásl až pukal
a zpod něho syčivé niti
počaly strašným slovem žíti
hadi chtěli ven !

když totiž hadi svůj den mají
temnému pánu světlo dají
a z havrana hned jinoch je
samý zpěv

to on vedl růži v les
a nechal ji tam v pavučině ?
dívku ubohou ?
dívku prochladlou ?

byl to necita ?

proto les je beze slov
a havran ve mně v temném pánu

vzpomíná hněv a hádku
lituje
že přece chtěl žít
pro pohádku

nocí hvozdu zádumčivého

marně ptá se kde dívka jeho
ta blond dívka láska
ta třesoucí se v srdci ta ...

žel... sám a sám

v prokleté zimě
v pavučině se ocitá