Naposled říkám

Stále marně si představuji jaká je chuť Tvého polibku,
pořád lituji, že jsem nepoznala něžnost Tvého dotyku.
Tvé rty musí být jemné jak ta nejjemnější látka světa,
já je nemohla ochutnat... Ach ta láska je krutá.
Závislost na kontaktu s Tebou mě ničí,
stále trn růže lásky z mého srdce trčí.
Každé Tvé slovo o něj zavadí a za bolest mě popadne,
při každé zmíňce o ní se ten trn hlouběji zabodne.

Jednou se zaboří a nepůjde ven.
Je ten žal závislý na mně jako já na něm?
Smutek po Tobě je můj společník navždy,
je jak můj věčnej milenec. Bude se mnou v době křivdy i pravdy?
Místo Tebe mám jeho a on mne,
snad jednou na mě smrt už konečně křikne.
Přestanu se trápit žalem a smutkem,
snad slibování blízkého konce stane se skutkem.
Vím, že Smrt je bližší, než láska Tvá.
Smrt přijde v týdnu, Ty se do mě zamiluješ za tisíc let, nebo i dva.

Ale i přesto má láska k Tobě přetrvá,
ta bolest jak střep Tvé jméno mi do stěn duše vyrývá.

Všude vidím těch pět písmen náležejících jejímu hlasu,
Tvoje láska předčí klidně i celou světa krásu.
Neskutečně Tě miluju a za život s Tebou bych vyměnila cokoliv,
ale Ty jsi šťastne s ní, moje slova zahalená tajemností na Tvé city nemají vliv.

Miluju Tě! Vyslechni, prosím, slova co říkám.
Nechci Ti ublížit. Potěšení v samotě asi skýtám.
Naposled říkám ta slova, co mě v srdci tíží jak tun dvě stě.
Naposled ode mě slyšíš
Miluji Tě!