Na prkně úmrlčím

Hrobové ticho a v duši mráz,
na prkně umrlčím teď umírám,
osud vystavil lásce mé moc vysokou hráz,
nerozumím tomu, ale vím, že sám umírám.
Jsem trnem, co vadí lidem v oku
osten, jenž každý se ho straní,
smutek a trpkost v každém mém kroku,
v hloubi očí usedla mi mlha ranní.

Jsem někým, koho se strach bojí.
Duše, co se smrtí se bratří,
kam došlápnu, zlo se rojí,
jsem ďáblem, co na zem právě patří.
Srdce zůstalo Té, co mám rád,
Té divožence z lesa,
co chce se mě teď vzdát.

Lesem jdu a neslyším již krůpěj zpěvu,
hořkou krví ústa naplněná mám,
tělo se mi mění vlivem hněvu,
cizí vše kolem, vše, co od dětství znám…
Nepoznávám sebe,
denní světlo mě teď pálí,
slyším zvuky z pekla, z dáli…
A mezi tím vším vidím Tebe
a lásku Tvoji...
Žalem ve tmě skomírám,
proč na prkně úmrlčím teď umírám...