ranní psaní

Obligátně kompl jsem nahodil,
svršky své odhodil
a v nahotě svého těla, ťukám do klavesnice,
slova co ze sklenice zlatavého moku prchají,
ledové kostky je míchají, v hlavě mám však jasno,
noční sen o krajce spouštějící se z tvého těla,
odhalujíc co bys možná chtěla,
abych uchopil,
já dávno to pochopil.
Okamžiky vidin mi přebíhají,
uspořádat je neumím,
nemít tě tady asi nepřetrpím, jsi tak blízko,
když oči zavírám, nad ránem když procitám,
jen máchanec ruky do prázdna zústává,
ještě že svit slunce my smysl dodává,
já znovu ti to vyznání sdělím,
však z nepřítomnosti tvé šílím,
Ach Evo, ženo pro všechny smysly stvořená,
občas myslím na nesmysly,
snům podléhám,
hlavu i po pár vlnách zlatavého moku
čistou mám, přesto
tvým svodům neustále podléhám..
Ach Evo,
šum tvých křídel v uších blues mi hraje,
stakatem milostných pohybů bych ho přehlušil,
zas máchanec do prázdna mne ráno čeká,
stakato jen z beden bude znít,
aspoň mám zas celý den o čem snít