Napořád v tobě

Prosím vzdálená,
prosím,
přibližuj se semnou,
a smíchej polibky vyvěrajících závratí.

Neprosím ledabyle,
cítím procítěné mezi námi,
že by varhany rozezněly,
ve věžích duchasnů.

Holubici pošlu,
ke slunci odpočatých zdarů,
po bělouce zpeřeném čtyřhránku,
padajícího lístku žílek,
kde opylovači obejmou vlásenky,

Tvé,
v lásenkách velkokvěté.


Pročítám naveskrz vínové tlukoty,
svědkem je mi ohnivé nebeso,
kroutíc a vrtěti,
po protkaných gobelínách.


Měkoulince,
až česavě zapadáme k bohyni Selené,
kde uvelebíme srpek,
a do něj zaboříme touhy nehynoucí,
po družic svinů,

už předtím,

než pronikneš mi,

sonátou nedotknutelných milování.


Krvácím v očích milučká,
jako Ty vykrvácíš notně,

a z krve probudíme Nokturno,
kde notující knot,
zaříkáváním nevyhasne,

vždyť posvítí kdykoliv,

i v nejtemnějších hodinách.



Napořád v tobě,
pro sebe tikotám,

a rány osudu ti setřu,

mýdlem bobů,

a velesrdcem zalisovaných vanilek.