Sen

Jako pírko ve větru, poletuje v mé mysli plachý sen.
Putuje po linkách duhy, nikdy nenalezne cestu ven.
Vůkol všem usudům měníc se z noci v den.
Střežíc svá tajemství, lásku v sobě ukrývá jen.

V mém spánku promítá mi dívku krásnou jako květ.
Uchopím ji za ruku, procházím s ní celý svět.
Když se blíží rozednění vstane a polibek pošle na můj ret.
Po probuzení vnitř mě zůstává pocitů změt.

O tomto snu nevím, co si myslet mám.
Zda je to znamení, či z minulosti šrám.
Nebo rázné varování, abych zůstal sám.
Či dívka, které v životě své srdce dám.

Ačkoliv prožívám tak milé snění.
Probouzím se denodenně v osamění.
Neustále zvyšuji své bdění.
Prodal bych celé své jmění....

...Jen abych tu dívku měl.
Básně bych jí s plným zrakem lásky pěl.
Líbat na ústa bych ji do sytosti směl.
Říkat jí ty nejněžnějsí slůvka, to bych chtěl.
Ale nemohu. Žel, bohužel.

Pro pár slůvek člověk život svůj prodá.
Černé svědomí ho každý den hlodá.
Osud se brzy ozve a trest svůj dodá.
Mé srdce mi ten sen i tak přehrává a chová.

Ten sen to jest pro mě vybranný trest.
Předem promyšlená a ušitá lest.
Křižovatka hrbolatých, prašných cest.
Zkouška pro moji zbývající čest.

Kdykoli když podlehnu milé dívce v tom snu.
Své démony, proti sobě ženu a štvu.
Sám sebe brzdím, sám sobě lžu.
Místo cesty vpřed jen do slepé uličky jdu.

Jak jen najít ven cestu?
Jak se zbavit toho trestu ?

Prvně tomu snu bez milosti podlehnu.
Poté lásku k té dívce hořečně zažehnu.
K ní se upnu, jen na ní se spolehnu.
Ale den na to s bolavým srdcem ulehnu.

Až uzavře se tenhle bludný kruh.
Já splatím svůj životní dluh.
Změní se lidský zákeřný druh.
Život bude najednou plný vzpruh.

Přijde znovu stejný sen.
Slunce se opře o rozkvetlou zem.
Radostný osud bude z dlaní čten.
A ty přijdeš v celé kráse až sem.
Hluboké rány na srdci se zhojí.
To pouze dívko zásluhou tvojí.
Nové lidské osudy v touze se spojí.
Svět projdu už jen s láskou svojí.