Němota

Tvář tvá jak šálek horkého čaje,

Milá a opojná, až tají se dech.

Tmavým hedvábím lemována je,

ten závoj kadeří mi to teplo uchová

jako závěsy v pokoji na oknech.

Toužím tvá ústa, tvé rty políbit.

Toužím ponořit své prsty do tvých vlasů,

Teplo tvého těla vlastním tělem okusit,

Na chviličku co na špetku, stín jen času nechat své ruce proplouvat tvých kadeří temným mořem.

Jednou jsi stála, ve vlasech kvítí,

Ten pohled vzal mi srdce, dech i slova.

Poznání, jak těžké může býti

Tu sladkou pravdu říct. Znova a znova,

Když už nádech mi nadzvedl hruď a rty mé se rozevřely, aby vyřkly: „Miluju tě,“ jako by mi na ně přitiskla svou dlaň

Němota.