Kateřině

Krátery na měsíci vyhloubené časem, utváří jeho zasmušilou tvář,
V době, když si své rýmy předčítám polohlasem, svítí mi na ně jeho zář.

Kéž by tak mohl posvítit do mého nitra, ukázal to, co se tam skrývá,
Nechci už prožívat další jitra, aniž bych neměl jistotu, co tam pobývá.

Sám tam po očku nahlížím, nějaké aspoň maličké znamení vyhlížím,
Poslední dobou vidím drobné náznaky, ruku v ruce se ale dostavují rozpaky.

Krátery na měsíci vyhloubené setrvačností, zatímco moje mysl putuje věčností,
On stále září, mně protékají vteřiny a dohání stáří.

Přál bych si dozvědět se, kolik času mi zde ještě zbývá, to zda se na mě ještě strážný anděl dívá. Třeba už obrátil zrak a pokud je to tak...

...Nevím, kdo nade mnou drží ochranou ruku. Život můj je plný rozruchu.
...Nevím, kdo dopřává mi tolik štěstí, když životem se dobrovolně kleštím.

Krátery na měsíci stále budou, smítka vesmíru v nich nepozorovaně štěstí rubou. Jeho světlo tak krásné, nikdy více nepohasne.

Já až nyní, přehodnocuji svá slova a činy,
Jen sebe za vše viním, své útrapy už raději přenechám jiným.

Objevil jsem totiž svého anděla, ten mě změnil docela,
Má podobu dívky, shlíží na mě z výšky,

Krátery na měsíci vidím a poměrně se divím, proč ho najednou překrývájí temná mračna a tvář anděla je najednou tak jasná.

Vždyť tu dívku znám, příliš rád ji mám. Snad lásku ji dám, nezůstanu pak ale se zlomeným srdcem sám ?

Ne raději mlčky sedět, psát o tom přestanu, do prázdna hledět, najdu jinde záchranu.

Nikoli v té dívce, co ruku mi podá. Lásky se bojím, pamatuji si jak bodá, štěstí si krojím.

Strach mám, že ji ublížím, že ji ztratím, kolem se potichu proplížím, kdybysme byli spolu třeba ji štěstí zhatím.

Vtisknu si ji do dlaně, do svých životních čar, vždy když pohlédnu na ně, spatřím ten dar.

Budu ji mít při sobě, pomáhá mi očistit mou cestu, přináší naději v jakékoli době, hned jak není na blízku po ní tesknu.

Je to dar i prokletí, nevědět jak se nakonec srdce rozhodne a kam zaletí.
Jak to celé dopadne, jestli skládanka do sebe zapadne.

Zatím je neúplná, chybí pár posledních dílků, život se občas zvedá jako vlna, já našel tu svou mýlku.

Krátery na měsíci zůstaly, ale nejsou vidět, nejistoty z větší části ustaly, stále se mám za co stydět.

Našel jsem již, v srdci malou skrýš, tam nečíhá už žádná vina, zde přebývá Kateřina.

Objevil jsem jméno anděla, vím že věřit bys tomu nechtěla. Proto pokud to budeš někdy přede mnou číst, nechtěj po mě říct ti víc.

Nevím jestli budu lhát a odpověd znát. Zatím stačí, že mám tě rád.

Zůstaneme si na blízku, tak jako dosud. Ukryti odděleně v remízku je to náš osud.

Není to první život kdy jsme se potkali a znejistit se nechali. Nebude také rozhodně poslední, ale to už zapadá měsíc a já čekám na to až se rozední.

Krátery na měsíci jsou nadále, najdu je tam i příště, přemítám neustále, ale teď už to vím jistě.

Jsi člověk se kterým chci sdílet, své nejbližší chvíle, bolesti i kratochvíle.

Jsi člověk který mi do života patří, těším se až tě znovu spatřím.

Láska, tolik vratká, najde vchod i zadní vrátka.

To, co cítím k tobě vytrvá. A až zhasne tenhle život do dalších ten cit přetrvá.

Jsi a to mi stačí, to že mám tě poblíž mi bezpečí značí.
...Přísahám tedy nyní ve vteřině, že malou komůrku v srdci věnuji Kateřině...

...Stejně jako tuhle báseň, aby mohla na chvilku uniknout ze světa a veršům vzdát se.
...Abys se mohla začíst, přestat se mračit, ve chvilkách, kdy ji doženou myšlenky temné. Stejně jako ona je zahání pravidelně ve mě.

Zavírám oči, hlava na peřině, přemýšlím, jak jen zalichotit Kateřině ?

Usínám, ve snu vykračuji na pěšině, jejìž trasu lemují květiny, co mě dovedli ke Kateřině.

Udivuje mě jakou barvu její oči skrývají. Nahlédnout do jejího nitra mě častokrát nechají.

Vidím v nich čistotu i pomáhat druhým ochotu.
Sleduji ty oči, dodávající naději na spásu a pozoruju její nejen vnitřní krásu.

Cítím vůni linoucí se z jejích vlasů. Hledám na jejím obličeji, co nejkratší trasu.
K ďolíčkům na tvářích, čekajíc až úsměv ji na rtech zazáří.

Těším se až spolu budeme mít další rozhovor, ale teď mi dovol...

...říct ti, že jsi mojí zpřízněnou duší. Není nic, co mi toto přesvědčení zkruší.

Jen s tebou prožívám ty chvíle, kdy se čas zvláštně ohne a uplyne.

Promiň mi jestli tě někdy zraním.

Odpusť, že se tě často straním.

Nezlob se na mě. Vždy, když budeš nejvíc potřebovat nabídnu své rámě.

Najdeš mě tu v nejhorších chvílích, až ti budou docházet síly.

Prosím sama sebe neměň, jen pod tvým dotykem rozkvetou růže i země...