Chyť mě, prosím!

Oči vytřeštěné z té hrůzné noci,
tělo mé se třese pod vším tím záplavem nočních můr.
Mám obzvláště nelibí pocit,
v mých snech ocitá se příliš stvůr.
Snažím se zapomenout, na výtvory mých iluzorních hlasů,
přeci jen to byl pouhý zlý sen,
dívám se na hodiny, kolik ukazují času,
měla už bych z postele vylézt ven.
Sotva však na nohy se snažím postavit a popojít o kus dál,
zjišťuji, že můj sen neskončil nýbrž pokračoval.
Padám dolů z oblaků, občas jen zachytí mě peřeje drobných mraků.
Ruce rozpřáhnout, vzlétnout a nebo jen zpomalit pád,
stát se tak andělem, kéž bych si mohla přát.
Kousek nad zemí gravitaci se poddávám,
představy, že mě dole chytíš se nikdy nevzdávám.