Kateřině IV.

V pokladu přelíbezném,
Který našel jsem v tobě.

Ve stonání bezmezném,
Ke druhé osobě.

Přeříkajíce,
Svědomí zpytujíce,
Leč nenašel jsem dříve odvahy,
Já tvor chatrné povahy.

Nedopsal jsem, co jsem měl,
A ten hlas odezněl.

Lituji,
Každé vteřiny odloučení,
Ve snění pluji,
Avšak, co změním.

Dříve jen náznaky, nabalené ve stresu,
Zjistil jsem, že vše více neunesu,
Sám,
Chvílemi bez tebe pohrdám.

Chvíle bez tebe jsou trápení,
Samoty doznění.

Chlácholení bez něhy,
Nesmyslné příběhy,
Které nedokáži dopsat sám,
Postupně opadám,
Jako listí z dubu,
Nejistý tvor bez sebezáchovného pudu,
Osamocená duše bez těla,
Sama jistá si, že našla anděla,
Sice již dříve,
Ale je mu čím dál blíže,
Chybí mu, jako na světě nic jiného,
Tak milého.

Rozpaky a náznaky strasti,
Starosti, co pro sebe každý vlastní,
Však sdílet je může,
To čas s tebou mi vždy pomůže,
Nechat je odeznít,
Zatímco srdce může znít,
Vesele dále,
Už nevím, neustále,
Mám tě před očima svými,
Pevně věřím, že ty tvé poví mi,
Jak počíti mám,
Já nesmělý, zdá se mi, že tě neznám,
Přec není mi nikdo bližší,
Nevím co touhu po tobě utiší,
Ani kdy se srdce ztiší,
Už jen na tebe slyší,
K tobě spíší...

Rozvážným krokem,
Dříve úskokem,
Se stáčelo,
S prvním polibkem to zmizelo,
Teď jen tebe si přeji,
Na srdci se hřeji,
A přeji si víc,
Víc a víc každou vteřinou,
Políbit ústa, líc,
Nepřeji si ať s nejistotou pominou.

V osůbce překrásné,
Kterou jsem našel.

V tobě tak vzácné,
Amor můj se vznášel,

Vystřelil šíp,
Snad již nezmůžu nic,
Jen si psát,
Kolíbat tě a mít rád,
Milovat,
Navždy si tě uchovat,
Jako poklad vznášející se na hladině,
Opatrovat tak, že nikdy nezahyne,
Nepomine,
Nikdy víc,
Nepřeji si navíc nic,
Jen ty mi stačíš,
To, že ještě dýchám,
Že žiji značíš,
Když tvůj hlas slýchám,
Již nenamítám,
Ani slovo proti tomu, že zamilovat se je hřích,
Nemít tebe nemám nic...
Chci tomu jíti vstříc...