Dešťový Svědek

unavený žití chceš vzít
než tě ponese poslední sen
slabý zmalátnělý bez komodit
umlčený
v řinčení změn
dešťové vlaštovky na šňůře
na dráze se životem

a za co bys zaměnil své snění
když ta dáma
raději má tulipána
v zátiší milovaném
šeptá si s obrazem

dnes mu dočaruje květ
zatímco venku odkvétá již den

rychle setmělo se
náhle v kapce deště
svítí moje duše jen
smutným ortelem

uchvěje se?

letí

vítr rozbřesk dopřeje jí
a malířka zavře okno

a honem běží přikrýt pana tulipána
objekt své tvorby
vítající ji v máji den co den

prší

ona se zasměje
vždyť je jaro bouřek
jaro duh

zatímco já už rosím na okně
plavbu k rozklepanému okapu
a vtom voda mě popožene
přeskakuji májovou koupel se květy ve žlabu
a cáry z mraků už se vidím na chodníku
před jejím domem
před jejím zvonkem
ale vítr zesiluje
odpoutává mě
rozprašuje
a jsem zas jen pouhá kapka
co již nahlíží
k neznámé dívce …


„tvůj smích měl podtón
chtěl držet bonton
ale němý řvoun
chtěl srdce pampelišek
a hrát slunečný badminton

měl jsi ty být on
jenže nejsi slov

tulipe
budeš sov?

kdybys mě aspoň před nocí lijákem schoval
když mám nové vlasy!“
...
tmavovláska a její noc
zvláštní
bouřka nás výboji nakonec uslyší
než mě pleskne srdce na trávník
a zřím šerm šarmu
tahy lesem štětcem
které její um jen tak cákne

zmáčené šaty mě tisknou na její pleť

co teď?
tady se doteky nesmějí?
studí
stydí


„… a za to žes mě sem vylákal
ty básníku
dám si sprchu
a sama!“

kdepak básník
ten už jinde tvoří múzu prohání po kopcích
sněhové podprsenky hoří a jistě i švitoří
kdežto já slza
doprovodím ji než steču

umět se proměnit v páru
ukáže mi sbírku naháčů sprcháčů

ale i potom ve vonné pěně
budu ztracen v jiné nové ženě

„... že ne?
sprcho
jehličí!
kdyby pan tulipán byl vodovodník
a opravil to nekřičím
já mu
to namaluju!“

a tak se jeho úplňková Luna
ta chladná kaňka poutníkova duše po strastiplné cestě
dostala do obrazu...