Kluk z internetu

Znám Tvou tvář jen z fotky,
z fotky na sociální síti,
která tam už visí roky.

Tvůj hlas znám jen přes písmenka,
písmenka, která se mi v hlavě přehrávají
a já přemýšlím, jak asi zní.

Nikdy bych neřekl, že vznikne pouto,
pouto, které mě svazuje stále silněji
a já už ani nevím, jestli dýchám.
Po každém slovu Tvém se chvějí city v těle
a motýle mají pré.
Ani nevím, jestlis tomu chtěl,
že srdce kluka z internetu je už Tvé.

Začalo to nevinně,
už si ani nevzpomínám jak.
Ale co lžu? Lžu akorát sobě!
Stačil hodit jeden lajk na Tvoji fotku
a čekat, dokud se neozveš.

To jsem byl ale ještě barvoslepý,
jenže kdyžs pak napsal,
začaly se barvy prosakovat do všeho, cos řekl
a bylo jedno, zda jsem spal či bděl,
já prostě další spektrum světla s Tebou objevovat chtěl.

Chci pořád! Jenom Ty to nevidíš!
A vůbec se za to nestydíš,
jenže já se stydím,
že propadl jsem zase barvám,
kterým prostě člověk neodolá.
Jenže Ty to nevidíš.

Snad jen černou siluetou pro Tebe jsem,
i když receptory vyvinuté máš.
Dusím však se barvami, které chtějí ven.
Můžou všechno, létají si prostě tam a sem.

Odpusť mi tedy, že jsem se zamiloval,
i když ses o to neprosil.
Večer modlit se budu zase se slovy k Pánu Bohu,
abys pochopil, jaké touhy mám,
abys přijal je a opětoval s vědomím,
že jsi do mého srdce zván.

Ale mám však pocit takový ten,
že až vzbudím se,
z barev bude jen pár larev,
černých a šedivých,
co budou chtít ven,
a proto prosím Pána Boha ,,Tak - si - mě - vem!".

(Jen nevím, zda si mě má vzít kluk z internetu nebo Otec)