Případ Panelákového Plavce

všechny tvoje lásky
měly stejný krátký děj
jako čtyři stěny
na nichž visí beznaděj
když začaly se sklápět
pod rozbitým deštníkem
potkal jsi je nahý
lesknoucí se chodníkem
…

měly ti zakázat zouvat si střevíce
měli jsme se schovat
jak se schovávají kameloti v malé trafice
ale to ty ne

proto dnes
hledal jsem to prázdno
kde jsi
lásko spoutaná
a našel jsem
jen aspirin kde hoří Bůh a tma

našel jsem to slunce
našel jsem to místo v řece
a plastovou panenku alabastrové pleti
u zpěněného splavu
u loděnice
a chtěl jsem odčinit hladinu vodních stavů
tím že hodím kruh
na říční hedvábí

vysmály se mi
indiáni v kánoích
opálení mužové s černými vlasy
že jak rybář bez udice
chci chytit růžové momenty na své rozdrolené srdce

ale já to nevzdal a šel do zahrady

celé jaro vyráběl jsem lodičku
něco jako necky
toužící být pramicí
dalo to dost práce
měl jsem toho už plný kecky
a to všecko kvůli krabici
kde jsem ti psal nevinné haiku
ale místo tebe jsem dostal zpět milence
jenž se ve chvilence svěřil sousedce
…

kdo si myslí že je tohle nějaká senzace
tak musím říct
že díky fotce v profilu
mě poznali všichni z paneláku
a domovnice co bývala samé tuti nuni
zabouchla mi dveře před nosem
že se mění systém windows za unix
že po dvaadvacatý se zamyká
a že už není zvědavá na toho tajtrlíka

další den jsem už byl i bez práce

nakonec jsem si skočil
a našel jsem to
tu věčnou úlevu
že už nemusím na břeh
tu bezmeznou lehkost bytí při tonutí

plastová panenka zamrkala
zůstala na dece
a já fialový se skleněnou rybou
teploměrem prchající rtutí