Kateřině VI.

Jasnější je onen úsměv, silueta tváře,
Okolo ní barva jasná, jako ze svatozáře,
Silnější je ,, to ,, co nejde popsat,
Těšíc se na další den,
Nemohu dospat.

Obraz před očima dostává rysy,
Cítím se opět jako kdysi,
Bojím se vše znovu prožít,
Raději se zítřka nedožít.

Zas okolo mě krouží,
Ruk v luce,
Tětivu napíná,
Jeho střela souží,
Vystřelí tucet,
Jen k jedné se však srdce upíná.

Bojím se,
Nevím jak to uchopit,
Do nitra je nutno se potopit.

Proč to vše zas vzplálo,
Stačilo tak málo.

Čím jsem si to zasloužil,
Že ten tvor s tělem dítěte, křídly anděla,
Létájíc zde po staletí,
Doufal jsem, že zas nepřiletí,
Kolem mě obkroužil,
Šíp vstřelil do těla.

Pro ní celý můj svět pláče,
Jen za ní jsem unášen,
Proudem, osudem, časem,
Její jméno přeříkám polohlasem.
Její jméno,
Co zůstane pro okolí nevyřčeno.