Kateřině VII.

Spím krátce,
Celé noci přemýšlím,
Jako v pohádce,
Štastný konec vymýšlím.

Pod měsícem hodiny probdělé,
Pohledy nesmělé,

V roušce tmy,
Malichernosti a lži,

Sám v sobě ztracený,
V nejistotě topený,
Je ,, to ,, opravdové,
Pomyšlení snové.

Pro ní utápím se v žalu,
V samotě a zmaru,
Ale co když klamu,
Sám sebe,
Dívám se na nebe,
Vyhlížím tam odpověď,
Tak už prosím jen nepřihlížej a odpověz !

Mám ji před očima,
Když tvořím tyhle řádky,
Jednou až napíši jí více, nebude cesty zpátky.

Mám ji před očima,
Když se snažím zbloudit do říše snů,
Provází mě i do nových dnů.

Ach má slepota dřívější týdny a roky,
Nevyzpytatelné jsou života kroky,

Poslední dny je její jméno,
V každém svitu světla zrcadleno,
V každé kapce deště,
Jak dlouho musím mlčet ještě...
...na rtech mám její jméno, pro svět stále nevyřčeno.