Rosy Na Poušti

Zmizíme jednou
podruhé napotřetí
i vícekrát
neděje se nic
ne nechci je rozplakat
stopy pramínků noci
ani studny moudrostí věků
že vzkřísí
bezprizorní duny slov - mých dětí
i zrnka slz
odletí
již netřeba mi ani sebe pro sebe
zimní
já
tvůj písečný muž
tvé zrnko odvátého doteku
opomíjen
že snad nehostinný
a přec i tolika vlnami smýván
a šlapán chodidly dívek
hledajících radost na plážích
i letních smutků
jimž moře porozumí

já menší než písmeno z nekonečen abeced
já tak maličký
slabý
tichý
a nicotný pro srdce slečen
přicházím k tobě
přicházím pokleknout do dun

.

Doma již sucho a prázdno
Duši mou duši nikdy neuzebe
a nevezme mi ze rtů Tebe

Mocná zem jsi

Až mé plíce těch pár gramů
tkáně hlubokého lesa
uzdraví se
kde žalem dřevěné srdce jen potemnělo
doprovázen šumotem života
o němž Tvá tanečnice zpívá
za svitu Luny
Ach Saharo Ach
tak stane se
světlem

já nezměním svět
dlaněmi křemičitých prstů
i můj písek přesýpá se jemně

Ach Saharo
fontánou objímáš něžnosti v tajemném hávu
vzýváš nás na dunách
pěješ tu píseň
bezprizorných dětí
jsi jaro mého mládí kde duše narodí se
narodí se i Slunce
a tak nelituj

že snívám o tvých lesklých vlasech
tmavých jak mají děti země
a snívám
o oázách zelené víry zas
ač já zde nesmím spočinout a opouštím tě
bez lítosti

bez lítosti
leť dušičko leť
říct fontáně zrnek pro štěstí ať nemá strach
ať zní dál ve hlasech a barvách všech rodících se v poušti
ať tryská a tančí v poryvech s křídly srdce
protože dokud zpívá
Její rty nikdy neztratí rosy

Ach Saharo