Krajiny s bílými dveřmi 3 - Huh

...
Vyzvala ať se posadím
sotva si propiskou něco opsala
do svého javorového zápisníku...

Něco tam poškrtala a promluvila..

"Nedáte si rozinky nebooo.. oříškovou zmrzlinu?"

"Cože???!"

"Pardon, vlastně žádnou báseň.. chci říct..

Tvrdíte, že po návratu z nemocnice
u Vás přetrvává třes v levé ruce...

...ukáži Vám nejprve sedmero duhových proužků
a Vy mi na ně prosím napište co Vás napadne.."

Zaváhal jsem a ona jak přikrčená lvice na slovo
co povím!

******** /Po poslední terapii
******** /unikal do noci sovou i netopýrem
******** /a kam se to zas dívá
******** /to bude asi na dlouho
******** /než k němu přiletí Amor, chjóo!

Podíval se k oknu.. ale nebyla v něm žádná mříž
ani holubice.. přesto se mi ruka začínala podivně chvět...

%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%

+Jsou v pokoji 11/901?

+ptaly se sestřičky když ji tajně posílaly
+aby... však to znáš..
+také jsi..

...ráno.. Je ráno... Je ráno.. je ráno

Nadechnout se světe
v melodické větě
ráno je ráno
Nadechnout se lépe
Nedechnout a
kvetem

ráno
je
ráno

žít..

+: Za chvíli vizita vizita..
+: Tedy pánové.. dobře víte co k nám na oddělení přijde
+: to už nesmí ven!

+: sestři.. to myslíte nás nebo naše nemoce?

+: Konečně jste promluvil a jste před operací..
+: To je dobře.. máte-li dobrou náladu
+: minou vás halucinace a procitnete jen trochu unavený..
+: a myslím tyhle vaše čmáranice..

+: dobré ráno.. motýlku..

Bylo to jinak?

+: Za chvíli vizita vizita..
+: a ještě tu máte jednu návštěvu?

+: dobře víte co k nám na oddělení přijde
+: to už nesmí ven!

+: sestři.. to myslíte nás nebo naše nemoce?

+: Vy jste konečně promluvil? To je dobře..

+: dobré ráno.. dneska jen malou včeličku
+: nebojte se tahle není jako včera..
+: nic není jako včera
+: a po ní zmizí...

+..i sivá holubice na římse hleďte tam tam za mříží...
+my ač blázniví Fénixové bráníme se..

jestli mne doprovodíš..

Andělíčku růžobílý?

Piano jsme zaslíbily
hříchu

jsme
a co jsme byly?

Můj blázínku zakletě
kdopak ještě zklame tě?
V tichu kláves černobílých
v tichu
jsme se rozloučili na poušti

~~~

)Dostat mat je naše past
(v níž znova pohasnou
)Oči tvý jsou trn do skvrn
(když knot posílá kouř..
)Stíny trčí na stěně
(ačkoliv se stmívá
)svazují mě
(čadiví
)ať čekávám pád

::::::::::::::::

Na samotku táhly blíž
jezdci těžké beznaděje
až příliš strnulé vize
abych se mohla pohnout
a místo Au
slíbit zlato
s průhledy růžových skel
neboť střelec níže
mi věnoval
zem ztracených světel

To my? Oázy truchlící po dešti?

Vzdálení

V hlubinách
nehybní zoufalci

Z těl vodní pel?

Čas poztrácel
na marné pouti
v teskných a vystrašených dnech..

Zračilo se v nich
poselství stromů v okovech
Rezavé řetězy chystaly puknout
v promlkách lesních hvězd

Bála jsem se ve slovech
Bála a nedávala to okolí znát

/~Pamatuj dcero..
/~Potřebují tě
/~veselou!

žiju
žiju

dvakrát rychleji..

~/Tatínku.. dali k nám na oddělení básníka
~/vůbec nemluví
~/jen píše a píše
~/a pak hledí netečně oknem

/~ za malodií?

Bála jsem se pod hladinou
i večernic v soumraku.. Jeho paprsků!
Ač ráda bych mluvila tancem Luny

pojď už pojď
můj něžný

To se obrazům stává
- slunce vytahuje barvy
až zapomínáš

Zeptáš se - křídel nad večerem
těsně před pádem leknínových šatů na zem?
Zeptáš se od čeho
má jitro kruhy pod očima!?

Nezeptáš
se když tělem zpívám
kamenný človíčku

Nezeptáš
se když svícen skrývá
sen mosazného klíčku

Ptej se
střevíčků kobylek odhozených do kouta
štíhlou nožkou v navoněných silonkách?

Počkám?

na erozi jako ta skoba ve zdi
na které nuceně visí smutky?

...

Náhle
holubice zamávala křídly
stejně tak i dívka
vstane-li
nečekaně
od klavíru aby mě vzala pevně
oběma rukama za rám..

„Nemaluj tak! Nemluv o nás metaforou!“

...

Proč zakletýn v očích Luny doufal
věří
- stačí setřít prach a smést pár černých pavučin?
Proč jen šeřil hrozby na mraky
a nechal se šimrat švihadlem noci

nechal
si zatínat ty její třpytivé nehtíky do zad
aby celá promoklá touhou
slízávala kapičky krve tolik vzdálené
od rosy
s otázkou
-
Nechá sklínku
kvůli prchlivé esenci dívčin
obrácenou dnem vzhůru?

Dovolí mladičké klavíristce znít v podkroví?

Ona je naivní snivý netušílek?

Učila se po večerech melodii
jen a jen pro něj
aby nestál bolavý
nemocný jak podzimní list
zkroucený ztrátou slunce
ztrátou v níž tón je raněná holubice
křídlí a křídlí
než i dívky noci - ty společnice strážců života
pomalu
velmi pomalu
pohasnou k cestám a k domovům..

###

Kde vítr nesl Rád tě mám
oheň hasl výčitkám
a zůstávaly němé...

On klesal ke své stěně
když u zdi klouzal
nepřiznán!

To prsty roztřesené!
Po kapkách bát se?

Klamat klam?
Zmrazit kerné a pálit pouště
nebo v cíli
stát na mostě?

******** Ty!?

******** Máš jen oči vystrašené
******** tak nízko blízko
******** přísahám
******** a srdce není v ceně
******** když zmrzlé zítřky v sobě mám

Zmrzlé zítřky?
Za víčky je ukrývám
Zmrzle zítřky
proklínám

jsem anebo probublám?

nepromlčen smutkem rán
v modrém rohu zaklínán

jsem s křídly vran

******** a zmrzlé zítřky v sobě mám
******** Zmrzle zítřky proklínám
******** za víčky je ukrývám
******** Zmrzlé zítřky...

/******** nehádej se!
-

Ach zítřky s křídly vran

sám před vámi unikám
sám se v noci zamykám

marně

jsem

***

Nezlobíš se?
...
už je líp..
pustili mne
na týden domů
než..

však víš.. nebudem říkat že odjíždím

a proč ty
si tu mrzneš na schodech

Blázníš?

..jako bys nevěděl čas letí.. a že…

…přišel jsem pozdě…

O jedenáct – nejspíš to bude naše šťastné číslo… a
věnuji ti na památku obrázek - dívka potápějící se ke klavíru
v modrých hlubinách..
- jmenuje se mír vody

Vždyť i pár dnů uteče jako voda
uvidíš… a brzy se vrátím...
ale slíbit nic nemůžu.

Buď opatrná.. vezmi si list – je z našeho stromu

Pod ním?

Ano.. jsme šeptali
stéblům tajná jména
drženi maliníkem před rozkoší
tvých vesmírných nálad..

Já vím je to jen obyčejný lístek..
ale snad tě potěší jako mě obrázek od tebe

/Motýlí čas přetekl ze rtů a slova ještě chvíli zněla
/než vlak opustil nádraží a zmizel z dohledu tak
/jak život někdy upadá
/do mučivého snu..

+
+začínáme.. puls?
+

~~~
Jímavá krása připomínala jitřní mlhy a sluneční paprsky voněly létem
Havraní vlasy s červenohnědým leskem ji utvářely lákavým podzimem
jehož rty plné ostružin slibují ohnivou vášeň lišek
nabízejících až po okraj číše zralejšího vína
než jediný blond-střapatý autoportrét z dřívější a patrně
šťastnější doby
Povšiml si i několika drobných vrásek u očí které vypovídaly
tolik o životě a zároveň neubíraly nic z tajemného půvabu
Ponořena do svých myšlenek stála se svými obrazy...

Dobrý den ... ... ... ... Odpusťte mi moji zvědavost
ale Vaše obrazy jsou velmi smutné
malovala jste i veseleji ne?

Malířka se na něho podívala a oči prozradily že světlo odešlo
na studené ráno blednoucích Snad

* Andělíčku růžobílý..

* smíš vrátit okamžik - střípek mozaiky ze vzpomínek..
* důvěrný paprsek pronikající vitráží kostelů
* a my nemocní též věnujeme ze srdce vzdech růží..
* ač venku za mříží volá Charón ke stopám zimu na bílém koni
* a Fénixové už tuší kdo dřív..

* Neboj! Ještě je čas - prosí rolnička klidná a tichá
* padající do barev listí.. kap.. kap...
* šedivé ráno zvoní v ženě tak i v muži

Promiňte… Nevěděl jsem… Zrovna takový začátek nechtěl
Teď bude u ní za hlupáka že raděj nedal nějakou lež jako vždycky

Ale ne neomlouvejte se… skočila mu jiskřivě do řeči..
…který obraz si vyberete? Vy nejste malíř ani neznáte ledovce že?

Líbí se mi všechny tedy líbí - není to přesné slovo pro smutné obrazy
Víte jsou velmi oslovující… Slyšíte?...
Usmála se Nenápadný jas zlomil trvání vteřiny
Co mám slyšet?... Nikdo o nich nemluví
jen pár lidí se tu a tam zastaví
dívají se
a pak zmizí kdesi v davu
Spěchají k andělíčku ...
A co vy?
Ano já také
Za jedenáct minut mi to jede skoro bych zapomněl…
Snad jen že kdysi jsem dostal podobný obrázek...
Podívejte jste jí podobná..

Je mi líto ale neznám tu dívku u klavíru

* Poznala se.. Kde k tomu přišel? Co to zkouší pomyslela si
* Někoho mi připomíná ale ten cestuje někde po Turecku
* a hledá tam orientální Didem.. Byl to takový vyděšený blázen
* co před pár lety napsal mír vody což bylo jako o ní…
* Má se prozradit nebo hrát dál .. letělo jí hlavou
* Vypadá unaveně ale bude to zas jeden z těch otravných mládenců
* proměněných v květinu Do pětadvaceti pohrdal láskou a pak se
* zamiloval do vlastního obrazu který spatřil ve studánce
* Zatoužil po něm a utopil se v melancholii..
* Nepomohla ani vážná hudba

ten už je prostě dávno mrtvej

...Ani si neuvědomila že poslední slova vyslovila nahlas

Cit vyzval bezvětří
a tanečník myšlenek pomalu mizel k nádraží

Budete zde zítra? …Mír vody? … ale slíbit nic nemohu…

Je rán o.. Je rán o... Je rán o.. je rán o

Nadechnout se světe
v melodické větě
ráno
je ráno

Na dech nout se lépe
Nadechnout a
kvetem
ráno
je ráno
žít..

Řeknete mi alespoň co jste slyšel? Dodala po několika útržcích nejasné písně

To nevadí já přijdu… zítra…
a… třeba se dovím odkud ji znáte?

Utíkal honem na vlak aby stihl v promlkách lesních hvězd
kouzelné ticho?

* Píseň nebo ji poznal? Uvažovala A co vlastně čekal..
* Nadechnout se světe v osudových letech?
* Dávno na něj zapomněla a jakým právem jí znovu vstoupil do života?
* Náhoda? A co! Stejně se už nevrátí Dala mu jasně najevo -
* Takových potkává denně…
Zas jeden cestující... povzdechla si malířka
a stála s obrazy
opět ponořena do svých myšlenek

zatímco list se zmítal ulicemi
hnán větrem ke studenému apartmá v zamřížovaném hotelu
Snad očekával
napadne sníh na cestu zůstávající navždy zavátá
aby vkreslil zborceným písmem verše uzamčených sluncí
jejichž hlas zůstal..
aby posmutněl

Proč opustil ji a nechal
samotnou stát se suchými štětci
které zvlhnou s večery pod lampou

Proč místo barev plamenů
dá kalinám svých očí
tající cín a mandlovou příchuť

Bývala to veselá čarodějka
božská amanita muscaria
červená ve svých sněních o šípkových králích
usínajících v jehličí?

Ne. Užij podzim
a tu máš pavučince náramkovcového!

A přesto! Ano.. přes napjaté chvíle přes povodně
i domácí itálie.. byla to láska
co drží člověka nad hladinou

byla to lodička
na rozbouřených vlnách..

A kdo ví co stane se zítra až přezraje ovoce
až po něm přejde mráz
budoucnost zasažena nejistotou
Přítomnost vtisknuta do rohu sedadla
překryta clonou minulosti
Oblázkoví lidé nasypáni do rychlíků

********* Andělíčku růžobílý

Vlak se rozjel

Jen vítr zvířil listí které opadalo a připomínalo
svým posledním dechem Mír vody

Vtom z ozvěn
...
nebe rudých stuh
-
Láska je toulavý Bůh
když může mít
všechna tvá jména?

******** Zmrzlé zítřky v sobě má!

Láska je rodinný kruh
máma a táta
které již nemá

******** za víčky je ukrývá?

Láska je Slunce

rádo nosí
úsměv na líce
ač rub zná rosy..

******** Zmrzle zítřky proklíná

Láska je
když jdeme bosí
mávat k nebi
květince

******** Kde vítr nesl Rád tě mám
******** oheň hasl výčitkám
******** a zůstávaly němé...

Ne Ne Ne Ne!

Mluvil ze spaní
jménem..

srdce?

klesalo k jediné...

~~~

******** Proč jsi mi už nikdy nenapsal!!?

to mír vody
v obrazu
na tvé stěně?

###

Opatrně mě pověsila zpět
do svých vzpomínek
Usedla
celá v černém za harmonium
Odemykala do zvadlých tónin
sólo zmrzlých varování

proč proč proč...

Hlas kolísal
v sinusoidách strachu
ve smyčkách sílil prosící
a já se jen díval
na houslový klíč
rozpadající se z not věrnosti..

nebylo to již

tančící po klávesách
nebylo to již písní bystřin

Nebylo to již v nás

Lhali ti všichni zamračenci
že je ve mně čiré jsoucno?!
Co lhali když nemohu z vyšeptalých barev..
Nemohu dát život
Nemohu přimět bílé krvinky
aby se staly mladé a usměvavé tančivé víly..

jen stíním
na cestu zmateného tahu
a nemohu dát té délce hloubku ani šířku
a vůbec nemohu prostorem
k ruce.. chytit ji?!! Zachránit ji
když ubývají síly

Odpovědět..

Nepovím
ani nemohu být
rozzuřen z každých dalších Proč..

Proč zatraceně lhali

jsou mé prsty na klávesách
melodie radosti!!!???

Visel jsem snad na stěně
abych slyšel naťuknutí paličkou o santur
s pocitem viny

Ne Ne Ne!

Nechytil jsem ji.. Bože..

Ráno
cinkl pošťák

Slečno slečno máte tu dopis..

Ležela hned u pootevřených dveří
s výrazem Ještě trochu vody pane

::::::::::::::::

(Bůh odpusť
)prosím odpusť nám...
(ten déšť se dozví o kříži
)pod nímž jsi našla slzy

(den by dal ruku na rameno -
)- už je čas proměny
( a brzy...

Nastoupili jsme do nemocnice
aby víra upustila kapesníček
pro neznajícího melodie

Chtěla jsem nebýt
cizí
Chtěla jsem také žít

rosná vyznávání..
vyprávějte o lístku
a kapičce štěstí..
- I tentokrát

mlčela
.

+Doktore, on se stále neprobouzí!

+A podívejte.. jeho ruce.. třesou se..
+chvílemi jakoby hrály na klavír
+
Tichá děkuji..

%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%

...

Dlouho jste cestoval v myšlenkách
šeptal cosi... Mír vody
ale napsal několik kostrbatých písmen..

s a h r a

Nějaké jméno? A to je všechno?!?..

Huh hm zajímavé.. nechápavě zavrtěla hlavou
až prstýnkové kudrlinky vlasů unikly
přes pyramidkové knoflíčky sněhobílé halenky
níž a mrazivé závratě citů
ještě níže vyzuly střevíc

štěstí..

Nevšimla si že mám v očích
mír vody..
a tak to tenkrát začalo
a dnes?

Huh