Obraz

Chyběla mi láska.
Namalovala jsem si ji.
A dobře je mi.
Štětec si hrál s barvami.
Květy v rytmu padaly.

Stýskalo se mi po úsměvu
já portrét hodila do středu.
Byl tam někdo,
kdo byl ve snu
a já si hrála
a říkala, že žasnu.

Byla jsem zas princezna,
co věří na skutečnou lásku
a holčička, co nosí verše
na provázku.

Snění neusnulo na barevném opojení.
Jeden obraz skutečný v citu zní.
Ze srdce neodezní.

Čas lásky, který je věčný.
A bez mlhy vždy nadčasový.
Zpívám píseň krásy barev
i nevylíhlých larev.

Jsem ještě zakuklená
a ta pravá láska
přijde natěšená.
Na jazyku slina.
Pod sebou výkres.
Vyhrála oranžová.

Ta da. Ta da.
Čekám a maluji.
V sobě rotuji .
Smutné obveseluji.
Srdcem potvrzuji.
Pod vše se podepisuji.
Obraz života nezatracuji.
Mihotám se a dřímám.

Smrt ještě počká.
Jsem také trochu kočka
a ta má deset životů
a na vše mňoukavou záplatu.
Objímám skrze své prohry,
mezihry i nevíry
ti co přes všechno
se mnou zůstali.
Jsou mými anděli.
Mé plátno do čista hladili.
Před záhubou zachránili.
Svůj obraz života líbám
a do jasu promítám.
Jste v něm všichni,
protože ráda mám
a bez výhrad
odpouštím tam a tam.
Plyne čas a zůstávám.
Neodplouvám.
Maluji se dál.
Pro radosti bez ztrát.
Věřím, že vždy zůstane ten,
kdo má opravdu rád.
V lásce píše jas.
Štětec kape
a ví, že už nepřijde žádný ďas.
Můj vnitřní obraz ví,
kdo má opravdu rád.
Říká, že miluje mě se vidět smát.
Není to jen obrat.
Pro vás se budu smát až břicho nechám popadat.
Aleluja.

Obraz dává zázrak z nekonečna.
Jeho kůže téměř věčná.
Vše jeví se jak báseň nekonečná.
Jdu snít a malovat a vás milovat.
A zázrak bytí obdivovat.