Věčnost

Bolestí nechť jeho tvář pokřivena jest
a v očích rudá slunce, krutý běs.
Krev řinout se prudce bude
jak žhavá láva z jeho těla.
V hrudi uzamčené samo srdce probodnuté
dýkou co kyvadlu duše cestu dlouhou ukrátit chtěla
jeho vlastní rukou.

V hrdle rudý pouštní písek nedovoluje dýchat jeho plicím a žaludek stahuje se v marném
pokoušení vyzvrátit ten nebezpečný odpad lidského myšlení.
Zde nastává zvrat!

Ranhojič vstupuje do vrat
a spěchá k trpícímu, podává mu kapsli rudou
tajemnou látkou naplněnou
a on ulehá spánkem věčným.

Bloudí jeho duše nad hlavami pozůstalých
a hledá příčinu trápení svého.
U lůžka posledního odpočinku jeho,
klečí dívka obličej v dlaních mající,
vzlikající.
Jediné přání, co by měla,
ráda by mrtvého k živým navrátila.
On rád by prosbám jejím vyhověl,
však nemůže již.

Jak cítí se bezradně v tuto chvíli!
Jak bude se cítit bezradně pro věčnost?!
A ve věčnosti bolest v srdci neustane.
Dýka stále bodá a bodat nepřestane.
Sic duše bez těla je.