Z konce

Vysvlékám se Tebou,
zda li víš o lásce nekonečna,
tu zalévám ti čaj o páté,
při našem výročí,

kde nedohlédnem srdcem vtaj,
o milujících doteků zkořenit,
a zažít lepilé sady v krojích,

z blahořečí tím ztepila,
když sem si dovolil zpeřejit,
ke slunovratu závrátí scedit,
ty rubínové touhy z purpur,

zahlasal se z vlasu třpyt,
a tlučel spásně zlehka.


Zaslepen poslepu,
a ztiším duby mezi louky,
již zahlazuji mňouce tvé rdění,
již přetám sloku od Amora,
a z hroznu ti osladím předjaří,
zamodři i za vanů sever,

oblékám se znovu a znova,

ale to jsi Ty,
můj splněný sen zásněhu.


A příběh počne z konce,

těch nejkrásnějších šedin,

je číst dál,

až nadáli tě unesu,
a kam,

přec z hradeb vočí Karlštejna.