Liška a lovec

Proč jen ten bláhový tvor myslel, vesel,

že pánem jediným je ve svém lese?

Svou lesklou srst světu na odiv dával,

až jednou skončil svět, jaký jej znával.

 

Nepozván (?) zavítals do mého remízku,

slyším Tvůj tichý krok; vím, že jsi nablízku.

Blízko, až mrazí – ach, není mi pomoci,

byl jsi mi na stopě hluboko do noci.

 

Na stopě kořisti; není to poprvé,

co jsem si tlapičky sedřela do krve.

Třesou se; bázní či v rozrušení?

 

Lovče, až ulovíš, co se změní...?

 

Vyletím jako šíp z úkrytu křovisek,

tmou blýskne pár velkých zvířecích očisek,

vzápětí lištička, zahnaná do kouta,

poslušně jako pes vyčkává na pouta.

 

Řemínek kol šíje nechá si utáhnout,

s bláznivou radostí vrhá se do Tvých pout,

vždyť co by za trochu té lásky nedala?

 

Tak liška milá se ulovit nechala.