Věta

Říkám tiše, jemně.
Dotykem i ústně.
Zní vždy krásně.
Má své sémě.

Věta řečená pryč od lidí.
Od řady a v soukromí.
Slyšíš jí Ty a nebo Ty?

Jsi ten správný,
co nedává okovy.
Vítr to ví.
Fouká.
Hřeje a není ledový.

Foukej z dálky
bez obálky.
Nemám hmotné statky.

Mám holé ruce,
co milují více a více.

Možná je to málo
a život občas
pere špinavé prádlo.
A lidstvo chová se jako stádo.

Věřím, že láska je nekonečná
a říkám slova, aby to hřálo.
Tak miluji Tě kladná chvilko.
Má věta ať doletí bez smetí
na hřiště dojetí,
kde hrají si děti.
Ti lásku se teprve učí,
jak pro ní člověk občas zkusí.

Mám příběh husí
a roznesou ho kosi.
Všichni jsme v nitru bosí
a každý naděj svou rosí.

A z kaluží slz hledá nekonečno
a prosí nalezení sebe
a to pravé nebe.

Slyšíš mě?
Hledám pořád Tebe.
Bez Tebe mě vše zebe.

Jsem jen prach
a odhazuji strach,
aby nebyl stvůrou v nás.

Z holé věty sebralo se dojetí.
Žijme nejen pro děti.

Věta letí.
Brouzdá v moři.
Slyšte, lidé dobří.

Kdo věří,
přečká, i když
všechno vřeští.
Stejně krví
jsme si bratři.