Magdalénko

Jak vtrhla mi láska k šíji,
tak vzbouřilo se mořské dno,
za obzorem již splynutého,
v těch plachetnic námi smotaných,
s nimiž poplujem dál,
na ostrov korálů ze Sáb,
kde poctím tvou královskou krev,
a hluboce se umučím krásou,
jež dvořením nepostačí.


Soužím v cele bezduchých,
myslím na pomyšlení lískat,
a napsat dopis srdcem z květu,
i vyškrabujících koutků večera,
vysněná z próz ohořelosti,
kde loudá se světské objetí,
leskomilně ojíněno.



Nestačím vzdoušky spájat,
mdlé se zažírá s kůrou Jív,

věřím v tebe Magdalénko,

a zaprosím shledání andělů,
kdy posmrti budem spolu,
když mi to příslíbil vícehlas,
z šeptu větrníkova závětří,

lásko
lásko

už zemírám,
a vrátím ti jednou,
na čele hvězdu,

milo
milovaná.