Úděl

Jsem chodbář, ten, co vždy odchází první. 
Jsem vás všech, neumím být pouze něčí,
ať už jste chamtiví anebo skromní,
pozdravte chodbáře, radost se zvětší.

Prohlížím lidi a stále jim věřím,
věřím jim lásku, pravdu i lež,
cizími pěstmi já sám se udeřím,
věřím jim slova, co říkat chci též.

Moc toužím po touze, co lidé cítí,
nebýt jen suchar, co po startu zmizí. 
Tolik bych přivoněl k hrubému kvítí,
suchar, co zmizí, tak ten je všem cizí...

Jakpak mě, lásky mé, rády mít můžete?
Proč na mně proboha plýtváte city?!
Utíkám před vámi ze strachu, co chcete,
chodbář se skrývá, ničí úkryty.

Chodbář si zničí svou šanci na vítězství,
zestárne, zešedne, nebude toužen. 
Snad už dál nepředá chodbáře poselství,
dožije v samotě, vzpomínkám dlužen...