Skřehotající jas

Jedno slovo pro Tebe,
a tisíc polibků sbírám,
z úsměvu svatozáří,
které procházejí tmou,
a začleňují rezonance,
v jakých sem si přál být,
a v tobě se přít.


Chodím nebos,
za sebou vláčím pustinu,
strhán sám a nemocen,
kdy počítám kapající smír,
jakobych se slitoval,
nad svým životem,
jenž nebyl marný pokus.


Tisíce slov,

a nepřišlas,
kdo ví co,
žes nemilovala,

tolikrát ti psal,
popisoval můj cit,
co výše se nedostala,

ač nahlédla neposlušné kadeře,
jaké zakryly stažené mraky,
s příchodem budoucích blesků,
kde sem si převzal svůj díl,
a rozčtvrtil na listy Jeřábu.



Už ležím,
beru si kousky trnu,

a strnu Maceškami,
ve fialkové vůni hřbitova,

kdy oželím ztracený čas,

a poezii nesložím,
byť milovaná přerostla plot,

kde za ním nevrhlo slunce,


ba jen skřehotající jas.