Markétce

Povím Ti příběh, který se stal,
kdybych ho nezažil snem by se zdál.
Já však tam byl a věř mi nebo ne,
To kouzlo těch momentů ve mně už zůstane.

V kraji kde lesy lemují rybník jménem Olšina,
přebývá jedna spanilá dívčina,
rybník je krásný, hluboký a voda se v něm točí,
Hlubší a krásnější jsou však její hnědé oči.

Dívej se pozorně a spatříš ji mezi stromy,
jak s větrem o závod radostně se honí.
Její tělo je vzorem vší ladnosti,
nikdy jsem neviděl tolika lehkosti.

Když se Ti poštěstí vidět ji smát se,
Pocítíš teplo jako když můžeš na slunci hřát se,
A když se rozhodne, že Ti i zazpívá,
Její hlas pohladí duši tvou a oči zalévá.

Měl jsem to štěstí a pár chvil s ní strávil,
Chtěl však víc než mohla dát a tak jsem ji ztratil.
Nelituju ani chvíle co mi bůh daroval,
Abych s ní smál se, radoval, plakal a miloval.
Teď vidím už jen její odraz jak rozplývá se,
a vybízí ať jako ona usmívám se.