Dlaňité čáry

Nahé tělo v trávě spočinulo,
když v tom přisedl romantik,
a rýmoval ji pod sukýnkou,
kdy zastavil se ranní čas,
a za paprsky třpytu šilo,
jak ta rozevlátá chvilička.

Dlaňité čáry se zachvěly,
pomotávaly jasy žílek,
v němž utkvěla hebká blízkost,
ty vnadné vzdechy opojných víl,
vzkvétajícího výkvětu luk,
a křesajících vstupů časných pletek.

Umilovali se divouce,
i zvířecí říše nevěřícně pokyvovali,
ze země se otřásla volnost bytí,
v lásce nekonečna,
kdy jezerní labuť zvířila přísliby,
s odrazy zrcadla buclatých pohledů,
a zakončeny vrcholně k rtům,
do zápalených lýtkách boskat.


Podzdvihli své mlýny k sobě,
tak se zraky bodaly,
jež sfoukalo je cesty svižné,

a na nebe se mrkali,

až titán vanoucí utichl.